HANS KRÁSA

☼   30.11.1899  PRAHA      ۞    ŘÍJEN 1944, OSVĚTIM, TRAGICKÉ OMYLY Z ÚČELU 20. VĚKU!

„Brundibár poražen

utíká do dáli.

Zaviřte na buben,

válku jsme vyhráli.“

Třiadvacátého června 1944 se život v předpokoji osvětimského drtiče kostí změnil. Orgie smrti ustaly. Ještě včera tu nosiči zapáchajících mrtvol padali únavou do špinavého sajrajtu. Umíráček zvonil i třistakrát týdně. Dnes Terezínem zněly tóny operety Děvče z ghetta. Bývalá sokolovna se stala „společenským domem“ s divadlem a koncertním sálem. V centru vyrostl závratnou rychlostí dětský pavilón s kolotočem, houpačkami a nedaleko stál hudební pavilón. Dechový orchestr vyhrával Straussovy valčíky ve válečném převleku a Smetanovy milosrdné polky na uvítanou tanečních párů. Městská kapela střídala díla židovských skladatelů, od Abrahama po Offenbacha. Velký smyčcový orchestr pod řízením Karla Ančerla uváděl díla Dvořákova a Sukova. Těleso, jehož dirigentem byl Carlo Taube, hrálo i původní skladby terezínských muklů v mundůru. Kdo se nabažil interpretačního umění a zatoužil po historii, odešel na přednášky O moderní české hudbě.

Nejpozoruhodnější bylo citlivě naslouchající publikum. Vedle vůdce Říšskoněmeckého červeného kříže seděli „dobrovolní přesídlenci“ z Prahy, Hamburgu, Kodaně i Vídně. Smrtihlavové a novináři ze Švýcarska bouřlivě aplaudovali. Záhy se panstvo blbých přesunulo k divadlu, aby prožívalo opojení z výkonu umělců, jimž z kapes ostentativně vykukovaly jakési bankovky – stvrzenky takzvané samosprávy.

Tak šťastně a blahobytně žili lidé v koncentráku, přestože u Minska zajala Rudá armáda dvacet fašistických divizí a zařvalo zde Sbohem, armádo sborem na sedmdesát tisíc příslušníků wehrmachtu. Lidé z Terezína popíjeli v altáncích zahořklou kávu, zatímco u Cherbourgu stahovaly Eisenhowerovy divize smyčku kolem vyhládlých nacistických armád. Aby o těchto „faktech“ nebylo pochyb, nařídil ještě zahořklejší Paul Joseph Goebbels natočit i hrůzný film. Diváci povinně měli zírat na dětské či dětinské jesle a školy, v nichž děvčátka a kluci unisono hráli a pěly operu Brundibár. Ano, město, o němž „ruští parchanti bolševici a američtí stratégové“ tvrdili, že je to místo nekonečné tragédie, se proměnilo chvílemi na kulturní hodokvas, v Havajské rumbakoule planety Zeměkoule.

Velitel tábora SS–Obersturmbannführer Karl Rahm nezapomněl ani na kulisy nemocnice, plicního sanatoria a hřiště. Jestliže míč zaletěl tam, kam mu to nebylo dovoleno a tolerováno, mile se usmívající hastrman tragéd tesák a jeho esesák přiskočil a vrátil ho chlapecké jedenáctce. Důstojníci v černých vyžehlených stejnokrojích úslužně doprovázeli starší dámy.

Terezín byl Potěmkinovou vesnicí. Mistři stejně rozšafných jako šíleně podlých podvodů dokazovali zástupcům Mezinárodního červeného kříže (předtím poněkud moc netečného) a redaktorům ze Ženevy, že terezínská rada starších město také spravuje a rozhoduje o kvalitě jeho života. Do jisté míry bylo v té nejodpornější lži zrnečko užvaněné pravdy převalované na jazyku nemlsounsky. K tragickým povinnostem samosprávy patřila hnusná účast na sestavování kontingentů pro osvětimská krematoria.

Jakmile komise Terezín opustila, z výkladů zmizelo zboží, číšníci z kaváren vyměnili fraky za hadry a mnozí účinkující, i umělci, kteří natáčeli film, stejně jako režisér Kurt Geron, putovali do Osvětimi chtě nechtě.

Rada starších opětovně musela asistovat zvůli. Její představený dr. Paul Eppstein poslal k rozloučení se spoluvězni orchestr. Hrál píseň Lea Strausse Dej mi brzy signál lásky, miláčku můj plachý. Eppstein na udivený ksicht přítele poznamenal suše: „A co jiného bych měl dát zahrát? Snad smuteční marš do arš?“ Za několik dnů byl zastřelen chladnokrevným obyvatelem nepřátelsky laděného světa.

Jen jedno v podvodu století dvacátého nebylo vylhané, a to písně, poezie, hudba. Kdysi v Květech napsala národní propagandistická umělkyně Zuzana Růžičková: „Jediné, co nám v koncentrácích nedokázali odejmout, byl náš zpěv. V Terezíně byli vězněni vynikající muzikanti a ti se snažili svým uměním dávat lidem aspoň něco málo utěšení k tomu, aby mohli zapomenout. Doslova na koleně připravovali koncerty a opery. Slyšela jsem Karla Ančerla, Gideona Kleina, Ledečovo kvarteto, zpívala jsem ve sboru v Prodané nevěstě, v Krásově Brundibáru.“

Autor legendárního Brundibára, díla, které se stalo součástí světového kulturního pokládku, byl jedním ze statisíců smolařů, kteří si museli pod pohrůžkou dojet pro smrt do Osvětimi. Nejspíš jeho poslední vzpomínky patřily ctihodným rodičům, kdysi vlastníkům ctihodného salónu ve starém patricijském domě v pražské Hybernské ulici. Často se odtud ozývaly dva klavíry naráz. V jednom pokoji měli Blüthnera, ve druhém Bösendorfera. Krásova rodina patřila k těm, kteří dávno prolomili šeď a strnulé konvence stavovského systému a zamilovali si do hloubek výtvory Mendelssohna, Schumanna a Liszta. K nim se měl upínat i život jejich potomka, velkého to hráče.

Pokud by čtenářka listovala v encyklopedických svazcích, pak najde v kusých heslech jméno Hans Krása. Matrika národního výboru v pražské Vodičkové u divadla Minor však hovoří o Johannovi. Dalších údajů je jak šafránu na pahorcích švýcarských alp, neboť gestapo prokazovalo ve své zločinecké garnituře a roli zhoubnou pořádkumilovnost a zahlazovalo po sobě všechny stopy. Jisté ale je, že autor Brundibára se narodil v Praze v době, kdy v ní živořilo 215 713 obyvatel.

„Rodina našeho otce advokáta Karla Krásy,“ píše Marie Bassová z New Yorku, „pocházela z Červených Peček u Kolína. Dědeček se narodil v Malešově u Kutné Hory. Tatínek, absolvent českých škol, nás orientoval česky, maminka, rodačka ze Žatce, německy. Bylo nás pět: Béďa, Hans, Franzi, Ada a já – Maruška.“

Ten den, kdy vzal Johann do ruky poprvé slabikář, začal se učit na klavír ve škole Terezy Wallersteinové. Marie Bassová, Hansova o tři roky starší sestra, půl století poté napíše autorce této črty, že „Johann měl sice zpoždění tří let, pokud šlo o hudbu, avšak záhy mě předehnal. Mozart a Haydn byli moji, Schubert, Beethoven a Mahler Johannovi… V obecné škole i v reálce se jevil jako zamlklý žák. Sestra Franzi (zahynula v Terezíně na oběti kruté nenávisti člověka k člověku) mu přiblížila ruskou literaturu, především Gogola a Dostojevského,“ který později našel ohlas v Krásově tvorbě – například novela Strýčkův sen se stala námětem jeho počáteční opery. „Obdivoval francouzskou literaturu, především Stendhala, Maupassanta, Verlaina. Blízká mu byla i francouzská hudba: Debussy, Ravel a Roussel.“ Z mladších pak Milhaud, s nímž se Krása seznámil v Paříži a jehož Le Bœuf sur le Toit (Vůl na střeše) hrával čtyřručně se sestrou Marií „jaksi k oddechu mezi náročnějšími kusy… Díky Franzi znal i českou literaturu, hlavně Březinu, Vrchlického a Bezruče. Německou literaturu ignoroval, podobně jako anglickou, ačkoli tatínek nalézal v Shakespearovi nosné odpovědi na všechny otázky a maminka četla téměř výlučně anglickou beletrii.“

Komponovat začal Johann v rodném domě a pokračoval v mansardě v Konvitské ulici. To je také jeho poslední adresa, uvedená v transportních listinách. Zpočátku šlo jen o menší klavírní etúdky paní roztomilé etiky, pochody a fantazie po stopách Haydna a Mozarta. V jedenácti letech složil orchestrální práci, která se dočkala veřejného provedení lázeňským orchestrem v Salzburgu. A tři roky nato zazněl jeho smyčcový kvartet ve švýcarském Sankt Moritzi.

Krásův otec syna všemožně podporoval, zasloužil se i o to, aby Hans vstoupil do kompoziční třídy Alexandera Zemlinského na pražské konzervatoři.

Lidsky i umělecky zrál v těžké době první světové války. Tehdy doznívala kultura devatenáctého století, kdy na jedné straně vznikala v Praze německá tvorba nacionálně vypjatá, ztrácející umělecký šmrnc. Současně se rodilo umění povznesené NAD HYSTERICKÉ projevy národních vášní, umění, po němž toužil svým způsobem apolitický apoštol krásy jménem Krása. Patřil k těm pražským německým židovským autorům, jejichž vědomí historické sounáležitosti s českým prostředím bylo silnější než rasové. Společné rysy jejich tvorby vyrůstaly ze základního humanistického postoje, odmítání šovinismu a přátelského vztahu k národu, v jehož zemi žili a kterou považovali za svou přirozenou vlast.

Krása dokončil studium absolventskou prací Čtyři orchestrální písně podle Morgensternových Šibeničních písní. Dirigent Zemlinsky je zařadil na program filharmonického koncertu v květnu 1921. Kritika dílo pochválila. E. Rychnowsky, obávaný referent Prager Tagblattu, psal o Krásovi v superlativech jako o zazáření nové Star Legendy. Stejně vlídně přijal dílo i Max Brod.

Dva roky nato navštívil Krása město Paris, kde uvedli jeho Symfonii pro malý orchestr a Smyčcový kvartet. Druhé dílo zaznělo na recepci uspořádané na Mistrovu počest ředitelem Revue musicale Henrim Pruniérem dne 12. května 1923. Mezi stovkou vybraných posluchačů si to užívali i Roland–Manuel, Emil Vuillermoz, předseda četných mezinárodních porot André Caplet, Walther Straram, který předtím dirigoval Krásovu symfonii, a Eleanora Duncanová.

Nejen kvartetu, ale i symfonii přiznal Roland–Manuel a s ním Emil Vuillermoz pečeť chutné originality: „V jeho kouzelném světě vládne duch ironické poezie, která se někdy s laškovností vysmívá vlastnímu čarování.“

„Génius se ohlásil a zde přítomné to nebolelo“ – tak nadepsal svou kritiku z Francie Rychnowsky.

Po Paříži následoval pobyt v Berlině a v roce 1928 v Rusku, kam Krása doprovázel herečku Carolu Néherovou. V Berlině se znovu setkal se Straramem, jenž ho pozval jako dirigenta–asistenta do Paříže všedních paření a později do nevšedního Chicaga plného gangsterských nástrah na zelenáče velkoměsta. Krása odmítal – jak píše Maruš Bassová – „z prostého důvodu, lokálně i lidsky mu byla nejmilejší Praha v centru, samozřejmě že ne nějaký zapadákov Zličín.“

Po dokončení Pěti písní opus 4 nastala v Krásově uměleckém životě příznivá změna. Připravoval se na velká vokálně instrumentální díla, kantáty a opery, začal působit jako korepetitor v Novém německém divadle (dnešní Smetanovo divadlo). Premiéra jeho opery Zasnoubení ve snu se uskutečnila v květnu 1933 v průběhu Májových veselic. Na festivalu nechyběly Velká francouzská opera, berlínská Komická opera, milánská Scala, schwerinská opera. Vídeňská dvorní opera i ruský hogo fogo taky balet. Krásovo dílo patřilo k nejúžasnějším číslům, což dokládá i fakt, že získalo československou Státní cenu.

Vřelé přátelství poutalo Krásu i k mnoha českým umělcům – malířům Vladimíru Sychrovi, Vladimíru Pelcovi a především k Adolfu Hoffmeisterovi, jejichž vztah byl nejen lidsky blízký, ale i tvůrčí. K jejich spolupráci s divadlem Dada však přispěl E. F. Burian. Jako první reagovali na jeho výzvu k původní dramatické hře ze současného neutěšeného prostředí. Řečeno slovy Rudého taky práva levých zpráv z 21.2.1935, tuto „první splátku na starodávný dluh“ uhradili velmistři dokonalosti Hoffmeister a Krása. Hru původně určenou pro Národní divadlo upravil Burian za přísného dohledu autorů pro malou scénu. Její uvádění patřilo k nejúspěšnějším a píseň Anny z Krásovy podmanivé hudby si zpíval snad každý Pražan, který byl jen trošku s Múzou nakloněně vylepšen a potěšen.

Do jiného společenského okruhu přivedla Krásu Milenka Jesenská. Díky jí se stal obdivovatelem literátů, především Březiny. Marie Bassová: „Hans měl Milenku Jesenskou rád a nepřestal jí fandit, ani když se provdala do Vídně za Ernsta Pollaka.“

Po okupaci a okleštění ČSR, kdy už v Praze žilo na devět set tisíc Les Misérables, z toho pětačtyřicet tisíc Němců, se stal Krása členem okruhu protifašistických odbojně odborně smýšlejících kumštýřů, kteří se sdružovali kolem pražského židovského sirotčince. Kromě Krásy to byli dirigent Schächter, klavíristka Grünfeldová, skladatel Klein, básníci Saudek a Orten, výtvarník Národního a Osvobozeného divadla jakýsi nezelenáč Zelenka. Patřili k nim i členové jazzové skupiny Bedřicha Weisse, která se v Terezíně proslaví pod názvem Ghetto Swingers. A pak zde byl hlavní organizátor společenství – ředitel sirotčince Rudolf Freudenfeld (později Franěk, ovšem ne pochybný jako ten střelený protiva Jiří Franěk!). Založil v sirotčinci pěvecký soubor, s nímž nastudoval dětské opery Paula Hindemitha a Jaroslava Křičky. V červenci 1941 k jejich repertoáru přibyl Krásův Brundibár, zkomponovaný na text Adolfa Hoffmeistera, jemuž se podařilo zapšklý protektorát – shodou okolností díky Brundibáru – opustit a uchýlit se do svobodného exilu.

Brundibár byla poslední makačka, kterou mohl Krása s velkou lítostí na svobodě dokončit. Klasickou protiválečnou grotesku, téměř dva-a-půl-tisícileté, věčně živé Aristofanovo dílo, již nezhudebnil. Zůstalo jen oznámení v novinách (Zeit im Bild), že pracuje na opeře Lysistrata. V dusné atmosféře se mu přetěžce komponovalo. Krása patřil mezi ty tisíce postižených osob židovského vyznání a původu, které „hitlerjugends“ nejprve okradli, o co mohli, poté jim zakázali měnit místo pobytu, večerní vycházky, návštěvy divadel a od 1. září 1941 museli nosit žlutou hvězdu „pevně přišitou na oděvu na levé straně prsou ve velikosti dlaně s černou obrubou a uvnitř se stylizovaným černým nápisem, bacha, achtung baby, JUDE.“

Johann Krása, již jen obyčejné číslo na smrt 21 855, „přišel na řadu“ do transportu B desátého srpna 1942. Byly v něm stovky bohatých i chudých, advokátů, dělníků a umělců.

V ghettu se nedobrovolně sešla takřka celá „sirotčinská“ společnost. Její členové patřili k těm silným a vzdělaným, kteří začali koncertovat a hrát nejslavnější dílo. Kostýmy šili z hadrů zemřelých kamarádů a kamarádek, kulisy zdobili ukradenými barvami. Zpočátku chyběly hudební nástroje. Členové rady starších byli první, kdo si je směli dát poslat z bývalých domovů. První, koho přizvali k účasti na hudebních produkcích, byl Egon Ledeč (od roku 1926 do okupace koncertní mistr České filharmonie). Společně s Královou, Kohnem a Klappem založili takzvané Doktorovo kvarteto. Postupně se rodily další soubory – od trií až po sexteto.

U počátků komorní hudby stál Arnošt Weiss. Zrod se udál za zvláštních okolností. Jak Weiss duchaplně vzpomíná, druhý den po svém příchodu do Terezína – 30. ledna 1942 – stál na latríně u dřívějších jezdeckých kasáren a hvízdal si neplytkou melodii. Muž stojící vedle se ho ptal: „Mladý muži, víte vůbec, co si to pískáte?“

„Samozřejmě, že vím co,“ odvětil Weiss. „Beethovenův „Razumovský“ kvartet číslo Jedna.“ Na to se starší chlápek představil. Freudenthal, bývalý člen Berlínské filharmonie a poté koncertní mistr opery v Ústí nad Labem. Pánové dál stáli na latríně a pískali. Freudenthal první housle a Weiss přizvukoval zbývající tři partesy. Zanedlouho získali nástroje a cvičili, jak bývávalo zvykem, na půdách kasáren.

Krásova manželka profesorka báječné hudby Eliška Kleinová, žijící po té hrůze v Praze, doplňuje: „Zažila jsem první koncert, samozřejmě ilegální… Později Schächter nastudoval Prodanou nevěstu.

Prodaná zazněla i na počest odvážného Rudolfa Freundenfelda (Fraňka) a jeho synáčka. Odvážného, poněvadž neuměli jiným provádět blbiny na potkání a přivezli s sebou táta a syn klavírní výtah Brundibára. Radost neměl jen „vedoucí Musiksektion“ Krása. Premiéra Brundibára – později zfilmovaného a ještě později, v roce 1965 vylepšeného pro Československou televizi – se konala 23. září 1943 v sále Magdeburských kasáren.

Krása upravil z klavírního výtahu nové nástrojové partesy a využil ty nástroje, které byly v Terezíně k mání. Původní partitura se nezachovala.

…Brundibár byl záporný hrdina. Zlý stařec, flašinetář, který nikdy nechtěl dovolit, aby děti zpívaly za peníze na území, které sobecky považoval za svůj „rajón“. Nakonec jim ukradne čepici plnou vybraných peněz, které děti potřebovaly na potraviny pro nemocnou maminku. Pro děti je tato postava plná protikladů. Měly vždy soucit se žebráky, ale Honza předváděl Brundibára tak idylicky lidsky, že se stal málem miláčkem zmateného publika, a nejen dětí.

Melodie z Brundibára se staly vlastnictvím všech. Ozývaly se z oken dětských domovů, chlapci i děvčátka čekající na svou smrt je pískali a v rozích zapšklých dvorců hráli celou operu nesčíslněkrát znovu a znovu. Na scéně jsme ji hráli pětapadesátkrát. Transporty do Osvětimi ukončily naši činnost. Většina dětí, skladatel, nezelenáč Zelenka, muzikanti všichni přišli o svůj jedinečný život. I náš Brundibár měl být v plynové komoře zlikvidován…“ (Pražská veřejnost znovu uslyšela Brundibára v březnu 1989 v Maislově poloilegálně pojaté ulici. Americká premiéra v českém znění proběhla 8. dubna 1975 ve West Hartfordu, Connecticut a v anglickém znění v kanadské Ottawě 14. listopadu 1977.)

Úspěch opery podnítil Krásu k nové tvorbě. V prostředí všudypřítomné idiocie vedoucí ke smrti napsal Smyčcové trio, Passacaglii, Tři písně pro soprán, klarinet, violu, violoncello na verše Rimbaudovy v Nezvalově překladu, v Terezíně mnohokrát provozované, skicu klavírního koncertu, písně, smyčcový kvartet. Nacistické temno mohlo za to, že dodnes nemáme jistotu, zda poznáme do jednoho všechna Krásova díla.

Nejspíš v září nebo říjnu 1944 nastala noc, kdy do vagónů směřujících do Osvětimi zahnali i Krásu, autora Brundibára, krátké to radosti těch nejmenších. Opouštěl svět esesmanů, kár pro mrtvé i nezničitelné statečnosti. Při nakládání slyšel Verdiho Requiem (…libera me…), vzpomínku na tehdy již usmrcené stejně jako na stále ještě živé. Nedoprovázelo jej pouze jedno Requiem. Vždyť Fricek, jak říkali v Terezíně kapelníkovi jazzového kvintetu Bedřichu Weissovi, zkomponoval Parafráze melodií z Krásovy opery Brundibár. Jeden z tehdejších svědků František Kraus vzpomíná: „Náš jazzový dirigent stojí na plaťáku a káře uprostřed obrovského větrného dvora Sudetských kasáren. Stojí uprostřed svých Ghetto–Swingers, krásný štíhlý chlapec s kostěnými brýlemi a hraje na klarinet. Fricek hraje na rozlučku Rhapsody in Blue od George Gershwina. Husté zástupy se vydávají na své utrpení, pláč, nářek, klení, smích s úlevnou bolestí, modlení k pánu Bohu… Fricek hraje na klarinet.“ Ghetto–Swingers hrálo i svůj Tanec mrtvol a na melodii z Hraběnky Marici zpívali verzi Neznámé, která je čekala v krematoriu. Hezký večer aspoň po 70 letech bez tolik potřebného šoumena a důvtipu Petra Hapky.

http://katalog.terezinstudies.cz/eng/TI/newsletter/newsletter16/kleinova

2. září 1999 zemřela paní profesorka Eliška Kleinová. Zemřel člověk, na jaké se nezapomíná.

Narodila se 27. února 1912, jako třetí ze čtyř dětí. Maminka byla z Valašska, tatínek z Hané. Tam v rozsáhlé židovské rodině má paní profesorka své kořeny a prameny, z nichž jsme jejím prostřednictvím ochutnávali my všichni, kdo jsme ji obklopovali a jejichž starosti si zapisovala a nosila ve svých „závitcích“, dokud si je „neodfajfkovala“.

Odtud z Moravy pramenila i její cílevědomost, sebekázeň, věcnost a živoucnost, které odolávaly nekonečným škodám na její duši, způsobeným válkou.

Není třeba připomínat, kolik báječné a užitečné odborné práce v oblasti metodiky a praktické pedagogiky za sebou paní profesorka Kleinová nechává. Vydala asi 50 titulů, úspěšně vycházejí její klavírní školy v mnoha vydáních. Učila děti a zevšeobecňovala pedagogickou problematiku. Pomáhala učitelům, vedla semináře, instruktáže, ale o tom jistě napíší povolaní.

„Hudební výchova má vést ke kultivaci, k obrodě člověka a lásce k hudbě“ – takové bylo její krédo, které dokázala opravdu uskutečňovat tak, jako málokdo. S lehkou ironií říkávala, že má ráda „čistou práci“ protože cokoli dělala, bylo precizní. Avšak nebyla perfekcionista. Řídila se zásadou, že k dosažení předsevzatých cílů je třeba zažehnout jiskru, nechat svítit plamínek a vytvořené mechanismy uvést „na oběžnou dráhu“.

Měla spoustu přátel a vedla bohatý společenský život. Pro mnohé z nás byla jakousi chodící historií. Přitom musela žít s rozlehlou třináctou komnatou v sobě, kam nepouštěla nikoho a skoro se bojím, že ani sebe. Tam bylo to, co bolelo tak, že se to nedalo vzít na vzduch. Nebylo-li sil, nelámala věci přes koleno a „odpískala to“. Sama nikdy nenaříkala, ale zato o druhých říkávala, že mají „starostí na deset hlav“. Kdo by si nevzpomněl, jak při různých příležitostech krásně užívala okřídlená úsloví, vlastní i tradovaná, o Féničanech i to dědečkovo: „Mě mají lidi ještě chvála Bohu rádi...“

Milovala jsem její humor, který ji neopustil do posledních chvil. Třeba, když v nemocnici místo banánu byla na lžičce erární krupičná kaše, řekla jediné slovo: „zrada“ a viditelně kvitovala, že nás zase pobavila. A v té pro nás tak nezvyklé horizontální poloze na posteli Vysočanské nemocnice se usmála úžasně krásným a výmluvným úsměvem, jaký jsme u ní ještě neznali.

Odešla. Udělala určitě vše, co se udělat dalo. Myslím, že to věděla a byla šťastná. Gideon, její geniální bratr, jemuž se obětovala a jehož jméno nese nadace, kterou založila, tak zůstává živým, uváděným autorem.

Buďte klidná, paní profesorko, máme Vás rádi. Všichni jsme Vaši vděční žáci.

Madla Wawerková

Vzpomínka na Elišku Kleinovou

Líza už své trápení posledních dní má za sebou a můžeme na ni už jen vzpomínat. Vzpomínat na to, jak kdysi dávno v Terezíně pomáhala udržet L čtyřistadesítku. Co to znamenalo? Trvale a šikovně tlačit na provianturu, abychom my děti měly co jíst. Nebyla v tom úsilí samozřejmě sama. Ale nebylo to její jediné úsilí. Energicky se starala i o to, aby její hudebně nadaný bratr Gideon měl možnost své nadání i v Terezíně uplatnit. Gideon zahynul krátce před koncem války a Líza všechnu svou sílu věnovala tomu, aby se bratrova hudba uplatnila. A skutečně to dokázala. Hudba Gideona Kleina zaznívá z hudebních podií u nás i v mnoha dalších zemích.

Kateřina Olivová

A ještě malý dodatek.

Nebylo by spravedlivé, kdybychom opomněli, co paní Eliška Kleinová udělala pro uchování památky a prezentace terezínské hudby.

Bylo toho mnoho a náš výčet není zdaleka úplný. Významně se podílela na přípravě expozice Hudba v Terezíně, umístěné v bývalých Magdeburských kasárnách. Ještě předtím vyvolala v život a pomohla při realizaci výstavy Hudba v terezínském ghettu, ve výstavním středisku Společnosti Franze Kafky. Židovskému muzeu v Praze nezištně předala uspořádanou pozůstalost Gideona Kleina včetně jeho terezínského portrétu od Charlotty Burešové. S muzeem spolupracovala i při uspořádání dalších archivních materiálů z pozůstalosti Gideona Kleina. Jsou to partitury, dokumenty, ohlasy jeho koncertů ve světě i u nás. Památníku Terezín věnovala i některé z jeho terezínských skladeb.

Eliška Kleinová iniciovala umístění pamětních desek tvůrčím umělcům, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Účastnila se i přípravy a jejich slavnostního odhalení na židovském hřbitově ve Strašnicích.

Bylo by toho ještě hodně, co paní Eliška udělala, zejména v oblasti uchování památky Gideona Kleina a jeho tvorby.

Anna Lorencová

(IX)

Umíráme pro dům. Ne pro předměty a zdi.

Umíráme pro katedrálu. Ne pro kameny…

Umíráme z lásky k člověku,

je-li v ní čest, je-li klenbovým svorníkem pospolitosti.

Umíráme jen pro to, z čeho se dá dobře žít.

(Válečný pilot)

STRUKTURY. ČAS

Čest a struktury. Haranti s mlíkem kapajícím po bradě se tu křiví jako po bouračce křivé volanty? Unylé a fádní duše, které mají představy v braku, když se jim hlavinka jako ta úřadující kravinka rozpadá na maděru a s tím vědomím rádi žijí? Ne, pro takové The Yeastie Girls zvedají prostředníček a fackami svých rázných slov je zfackují snadno, You Suck… Bomb The Bass nejsou unylá produkce ani úřadující povrchnost, nýbrž zdařilá líheň talentů, kolektiv, co nabádá k tomu, žít v souladu s chutí odmítat poslouchat projevy chcíplého brain dead.

Člověk je prázdný a provizorní tvor. Má v sobě směsici možností, ty se však rozvinou, teprve až naváže tělesné a duševní vztahy s vnějším světem. Myšlenka nepředbíhá poznání; ustavuje se v kontaktu s vesmírem.

Co vlastně člověk hledá? A co nachází? Ne štěstí, ale svou hutnost (chutnost a čest), a dosáhne jí jen tehdy, pokud se směňuje za něco většího, než je on sám. Cesta krásy cesta spásy nespočívá v nehybné odříkavosti, v odříkavosti, s níž jde případně ruku v ruce vzdálený příslib věčného života. Od smrti osvobozuje čin. V Saint-Exupéryho verzi mravnosti je vždy kladen důraz na účinnost jednání. Člověk dosáhne věčnosti tím, že tvoří v čase. Neboť po něm zůstává jeho dědictví v tom, co dokázal.

Kde jsem? Kdo jsem? Ubožátko bez hodnoty? Člověk si má najít pevné místo v prostoru a trvat v čase. Jako rostlinka, né plevel, rašit. Stát se trvalým, aby nepoznal hořký kalich času, který plyne, aniž přinese ovoce. Člověk cítí úzkost, když mu chybí základní totožnost, když si neuvědomí sám sebe: je to úzkost z nebytí. Člověku není od přírody dána nezávislost, která by mu dovolila najít se sám v sobě. Není nic, neví, jak myslet ani jak se orientovat (Dezorient rap express), pokud není zapojen do sítě struktur. Potřebuje struktury, aby se ustavil, násilí, aby rostl.

Základní struktury jsou dům a čas.

„Aby člověk existoval, potřebuje mít kolem sebe skutečnosti, které trvají,“ říká Geneviève v Kurýru na jih. A vládce z Citadely odhaluje, „že lidé bydlí a smysl věcí se pro ně mění podle smyslu domu“.

Dům člověka situuje v prostoru a činí ho poplatným určitému místu. A je to pro člověka násilí obohacující, neboť dodává smysl jeho krokům. Opět zde vidíme vzájemně působit ducha na tělo a opačně, nepřetržitý pohyb hbitosti od subjektu k objektu a od objektu k subjektu. Člověk bydlí v domě, ale má jím být také obýván.

V tomto společenském uspořádání, v uspořádání, které zajišťuje rozvoj jedince, trvale kraluje a vládne duchovno. Všechny Saint-Exupéryho vesmíry gravitují kolem určitého pólu. Jsou protínány dokonale silokřivkami a jsou magnetické jako dovede jin skotačit v jang. I samo obydlí musí mít určité vnitřní zaměření, aby kroky nabývaly na síle ve smyslu podle toho, zda se člověk přibližuje nebo oddaluje srdci domu. Člověk pak tíhne k určitému pólu, který ho přitahuje a pořádá.

Saint-Exupéry líčí provinilou ženu přivázanou v poušti ke kůlu a vydanou všanc nelidské samotě nerostného světa. „Zajatá v noci bez hranic, přivolávala večerní lampu laterna magika… Rozprostřená v nesmírno bez jediného záchytného bodu, prosila, aby jí vrátili hráze oblažujících chvil, v nichž jediných lze existovat spokojeně.“ Ale když člověk jenom vlastní druhé jako hadry, nic tím není od něho vyžadováno. Tak jako máme v oblibě především ty, kdo nás ne akutně, ale potřebují, tak ani věci samy o sobě nic neznamenají, pokud jim nedodá smysl určitý obřad. Toužit proto po majetku druhého je absurdní kravinka, neboť ten, kdo krade, nemá o nic víc než ten, kdo „rozčtvrtí mrtvolu a smísí kosti, krev a vnitřnosti“. Zatímco „život byl ono světlo v očích, a to už se z krve vyčíst nedá, pane Řezníčku“.

Tělo má smysl, jen pokud je zavlažováno dobrotivou duší; duše zvyšuje působivost každého vjemu a vzestup člověka je vzestupem vědomí, které zmnožuje rozšiřuje dobrotivé vztahy s vesmírem.

Člověk zmagnetizovaný v prostoru má být zmagnetizován i v čase. „Zvyky jsou v plynutí času totéž co domov v prostoru.“

Obřad je znamení a podmínka civilizace a zároveň důkaz dědictví náboženského postoje, neboť když oslavujeme statky této země, zdravíme tím neviditelnou přítomnost. Obřad člověka „lapí“, neboť ho polapí a sváže s každodenní činností, v níž dotyčný zaujímá určitou roli přesně vymezenou proto, aby exceloval. Například obřad jídla, bez něhož bychom byli jen „dobytčata u žlabu“. Obřad však není jen konvence daná určitým rituálem, který udává rytmus našim gestům a našim způsobům komunikace. Obřad je svědectvím, že člověk ve svém postupu respektoval určitý svůj duchovní smysl. Cestu, plnou jemných a pro některé krutých zatáček, po níž nás Saint-Exupéry vede, nenarýsoval kompas inženýra, ale úcta k takové a takové kultuře či k takovému a takovému domu. Příklad: Marley Marl a House of Hits, když se budeme bavit o gestech a o rytmech věnovaných chtivým lidem s ušima. Saint-Exupéry nám ostatně obřad nevysvětluje, to bychom tu zkejsli na dlouho, mluví jen o jeho účincích, jako kdybychom si jakýsi jeho tušený předobraz už nesli v sobě. Lze někomu darovat žízeň nebo touhu? Není jiné možnosti, jak založit lásku než lásce se cele a beze zbytku obětovat. Děkuji zas Ježíši – že je to king s námi.

Obřad odměřuje náš pohyb v prostoru a patří k jedné z hlavních struktur Citadely, ke struktuře času.

Kontinuita je umění možného,

diskontinuita umění života.

(Zápisníky) 

O povaze času Saint-Exupéry v Zápisnících poznamenává a prozrazuje podstatu: „Dělit život na dvě období, před nabytím vědomí a po něm, je antropomorfismus.“ A o něco dál píše: „Minulost by byla uskutečněný celek přesahující to, čím byl jakožto budoucnost.“ Pro studium jeho tezí jsou tyto úvahy zajímavé, ale na etice Citadely se nepromítají. Čas je lidský pojem vymyšlený Švýcary nejspíše, a je definován slovy, jež mají tlumočit určitou představu našeho ducha. Čas i prostor jsou výplody ducha a duch je přesahuje.

Obojí pojetí času, které můžeme vysledovat v Saint-Exupéryho domněnkách, souvisí s touž doktrínou niternosti, jež má člověku pomoci, aby se zbavil úzkosti. Saint-Exupéry se snaží prosadit ve světě podvodníčků a mamlasů pojetí „času, který plyne, a času, který naplňuje“.

Čas, který naplňuje, je čas trvanlivý, vyznačený pilíři, je to tikající čas, který rámuje a značkuje život člověka, neboť nabízí jeho duchu opěrné body. Planetární cykly, rytmus ročních dob vytvářejí kalendář, do něhož se vpisují lidské aktivity, lidské činy. Rozdělení liturgického roku dodává dík očekávání vánoc určitý spád měsícům a den Páně rytmuje týden znalecky. „Barbar, který jen táboří,“ říká Saint-Ex, „nedokáže ves rozezpívat.“ Neboť má-li člověk navázat vztahy s vesmírem, potřebuje kontinuitu. Potřebuje právě převzít dědictví, jehož uchovateli jsou nebožtíci. Potřebuje se stát správňáckou oporou dítěte, které zlobí a nechápe, které s jistotou přijde po něm, a nastolit filiaci. „Smutek vždy vzniká z plynutí času, který nezformoval svůj plod.“

Nad tímto pojetím leží aspekt druhý, čas jako neustálé uskutečňování ve prospěch dobrých skutků, stavět a nikoliv to hezké bořit. Plynulé, nevyčerpatelné trvání, jehož proud nás unáší a které plyne jako melodie podmalovávající práci – a tou je snažení našeho ducha. Toto nepřetržité a nehmatatelné trvání je příznivé kontemplaci, modlitbě a lásce. Opět jsou tu Bomb The Bass s perlou Say A Little Prayer (Get down and pray mix), Say A Little Prayer (Peter Hithouse Slaghuis Remix), Say A Little Prayer (Into The Dragon fresh mix)… Keep The Frequence Clear…

Pevný stav neexistuje: květy spějí k plodům. „Nejsem starý ani mladý,“ říká Saint-Exupéry, „jsem ten, kdo přechází od mládí ke stáří. Jsem jen cosi, co se formuje do kvality, jsem tedy stárnutí. Růže není cosi, co se rozpukne a zvadne. Růže se nerozplyne. To je jen pedagogický popis, analýza, a ta růži zabíjí, herdek himl kozel zahradník… Růže nejsou postupné stavy, růže je lehounce melancholická slavnost.“ (Z dopisu, 1940.) Snadno tu postihneme jeho instinktivní hrůzu ze všeho stojatého, odpudivě páchnoucího, stejně jako jeho vědomé odmítání nehybnosti. S trochou nadsázky lze tvrdit, že miloval hip hop a nevěděl při tom, jak začnou mohutně mocně znít hip hop dream and drums jednou v budoucnu.

Mrtvá období jsou jen projevem našich vlastních ochabnutí, neboť charakteristickým rysem naší pozornosti je diskontinuita. Někdy tato období také vznikají následkem naší touhy ovládnout chod hodin a nahlížet přítomnost jako něco pevného, jenže neuchopíš čas jako něco pevného svou touhou…

Jsme jenom „cesta a přechod“. Nemáme cítit lítost nad tím, co umírá a znovu se utváří. Minulost je zrození. Je omyl snažit se povýšit hlupáky na něco hodnotného, snažit se zastavit čas, abychom se zmocnili sklizně. Moudrý člověk nikdy neustává v tvorbě, neboť ví, že znehybnět znamená odumřít. Člověk se může zapojit do uskutečňování jedině tím, co momentálně dělá. Neboť připravovat budoucnost neznamená nikdy nic jiného než zakládat přítomnost. Ale chtějte, aby vám porozuměli lidi, co pro oči nevidí, pro uši neslyší a nemají zájem se zdokonalit jako ninja pro blaho Japonska, země vycházejícího slunce.

SAM LEVENSON

Pro rty půvabné

říkej slova laskavá

pro oči roztomilé

jen to dobré v lidech hledej

pro štíhlou postavu

o jídlo se s hladovými rozděluj

pro krásné vlasy

stačí jednou denně dotyk dětských prstů

pro krásné držení těla

choď s vědomím, že nikdy nechodíš sám

lidé spíš než věci musejí být

obnovováni, opravováni,

oživováni, zušlechťováni a očišťováni

nikdy nikoho neodmítej...

pro Audrey Hepburn ať mladí, staří, černí, bílí, chudí, zmrzačení, znetvoření, to jí bylo jedno.

Této mimořádné ženě A. H. záleželo na všech. Právě to ji činilo tak krásnou.

Její bavičské filmy:

1953 -– Roman Holiday

1957 –- Funny Face

1957 –- Love In The Afternoon

1961 -– Breakfast At Tiffany´s

1962 -– Paris When It Sizzles

1963 -– Charade

1964 -– My Fair Lady

1967 -– Wait Until Dark

VZPOMÍNÁNÍ S VŮNÍ AMFORY

VÍTĚZSLAV MÁCHA

ZÁPAS – KATEGORIE DO 74 kg

MNICHOV 1972

Kapitán na nás mrkl okem.

„Kššš,“ řekl jeho trenér, „běž si odpočinout.“ Pak zase sáhl po dýmce. Pokoj plnila esence vyznavače značky amfory a tenký hlas populárního zpěváka Denise Roussose.

Kapitán má na svém kontě čtyřicet vítězných závodů. Každý den trénuje dvoufázově. Denní dávka sto šedesát kilometrů, celkem už hodně přes třicet tisíc. Startoval i v Praze na olympiádě. Jenže stárne. Už mu bude devět.

Kapitán je knírač. Šedočerný poštovní holub. Jeho trenér a páníček Vítězslav Mácha taky stárne. V den našeho vzpomínání mu bylo přesně pětatřicet let, deset měsíců a sedm dní. Startoval na čtyřech olympiádách. V Mexiku (desátý), v Mnichově (první), v Montrealu (druhý), v Moskvě (šestý). „Tam už jsem neměl jezdit. Dva tituly mistra světa, titul mistra Evropy, zlato a stříbro z olympiády mohly štědře stačit…“ Zamyslel se, zadumal, pak vstal a šel obrátit desku.

„A to je Bomba, můj nový favorit,“ ukázal k oknu, kde se na bidýlku vykrucoval jiný knírač. „Jsou mu teprve čtyři, jako závodník má před sebou velkou budoucnost. Když jsem ve čtyřiasedmdesátém začal stavět tenhle domek, musel nejdřív stát holubník. To se nedá nic dělat, my už jsme taková rodina, holubářskou vášeň jsem v genech vyfasoval po tátovi. Podobných je u nás v Krmelíně celá parta. A v sousední Staré Bělé ještě víc. Teď mám stovku holubů, vlastní chov jsem měl už ve dvanácti. Ten pocit při závodě, když na obloze vidíte černou tečku a trnete nervozitou, zda je to právě váš holub! Mám o tom fůru odborné literatury. Taky zahraniční. Ještě že manželka udělala státnici z němčiny. Mně nejde o to, aby byl holub fešný, ale aby byl první. Prostě jako ve sportu. Tam taky o vítězství rozhodují jiné vlastnosti než krása, pomíjivá krása…“

Konečně padlo to slovo. Sport. Při vší úctě k jeho chovatelskému koníčku zná Vítězslava Máchu celá republika i sportovní svět jinak.

Jak to vůbec bylo tenkrát ve dvaasedmdesátém v Mnichově?

„Těžké, moc těžké. Počkejte, já postavím na kávu…“

*

To ráno se řecký král Konstantin, žijící v italském exilu, probouzel do modré mnichovské neděle v dobrém rozmaru. Poslední den olympijských her. Poslední příležitost k tomu, aby i v tomhle městě slyšel hymnu slunné Hellady, aby vlajka země, jejíž slavná minulost inspirovala k založení novodobých olympijských her, nebyla na prvním místě pouze symbolicky při zahajovacím ceremoniálu. Naděje víc než reálná. Šest tisíc diváků, vlastnících lístky do veletržní Bayern Halle, už nyní chystá ovace pro mistra Evropy, držitele bronzu z Mexika 1968, sedmadvacetiletého Řeka Petrose Galaktopouluse. Finalistu a velkého favorita ve velteru, což nezapomíná podtrhovat tisk.

Řeckého krále, člena Mezinárodního olympijského výboru, včera vyzvali, aby právě za tuto disciplínu předal medaile. „Bude v tom kus symboliky, když zlato na krk Galaktopoulusovi pověsíte právě vy,“ lichotili.

„Souhlasím, ale ještě je nemá,“ vyjádřil pochybnost o výsledku spíš ze zdvořilosti. Možná taky ne, zkušenost olympijského vítěze v jachtingu z Říma 1960 varovala, že ve sportu nikdy nelze předem křičet hop. Tentokrát však opravdu všechno hovořilo pro Galaktopouluse.

Jeho soupeř, o tři roky mladší Vítězslav Mácha, dosud proslul spíš jako velký smolař. Příliš mnoho pokusů prosadit se ve velké soutěži končil nezdarem. V roce 1971 se zakousl do tréninku jako dosud nikdy. Superlativy provázely jeho start na mistrovství světa v Sofii až do okamžiku, kdy si zlomil žebro. Za rok, v tvrdé přípravě na mistrovství Evropy v Katovicích, došlo na zlomeninu dalšího žebra. Přesto tam jel a vynasnažil se o bronz. Poslední dva zápasy – jeden z nich právě s Galaktopoulusem – musel pro velké bolesti vzdát bez boje. A za pár měsíců čekal olympijský Mnichov! Těsně před odjezdem přechozená chřipka, zvýšená sedimentace, návaly únavy. Rozhodnutí na OH vůbec neodjet a zanechat reprezentace viselo na tenkém vlásku.

Nakonec přece jen odcestoval. V prvním kole nešťastně prohrál na body s Bulharem Kolevem. Ta porážka ho nesrazila na kolena, spíš zdravě vyhecovala. Začal se s buldočí houževnatostí probíjet do finále. Gonzales z Argentiny, Tueruet z Turecka, Robin (držitel stříbra z Mexika) z Francie, Pohl z NDR – ty všechny smetl z cesty. Bez efektních chvatů, se zapojením celého těla od palce u nohy až po konečky prstů, to vše umocněno obrovskou koncentrací, silou i rychlostí myšlenky. V závěru utkání s Robinem a Pohlem však už měl před očima rudé kruhy, na každý nerv surově doléhala bolest naraženého pravého ramene.

„Má to cenu, abych v tomhle stavu proti tomu Řekovi ve finále vůbec nastoupil? On v sobotu odpočíval, já se dřel s Pohlem. Celé tělo teď naříká bolestí. Já vím, masáže a obstřiky ramena celkově trochu pomůžou, ale když se do mě opře, budu se jen trápit. Mám jistotu olympijského stříbra, to nestačí?“

„Víťo, zápas je vždycky trápení. Víme, jak ti s tím zraněním je, ale pokus se – za pokus to vždycky stojí,“ přesvědčují jedním dechem trenéři a lékař, i když o oprávnění svých slov nejsou příliš přesvědčení. Opravdu, má to cenu?

Vstoupil do přecpané hlučící veletržní haly. Tohle zná. To je docela jiné než doma v Krmelíně, kde se s pootevřenou pusou díval, jak se pořízek táta, jeřábník z vítkovické slévárny, na louce za kostelem dával do křížku s jinými vesnickými vazouny. Tam mu učaroval právě tenhle mužný sport, a on rychle zahazoval klukovskou cigaretu, protože i plícemi se zápasí. A pak stokrát umíral v tréninku únavou a zase procital svěží a silnější. Zatímco svaly se měnily na ocelové pružiny a kůže ztvrdla, takže rána, která by jiného udolala, připomínala neškodné štípnutí jednoho komára.

Teď se snad v tom osvětleném sále rozsypaly brambory. Není přece možné, aby takový hluk vydávalo pouhé dupání! Dupání na počest nastupujícího Řeka Galaktopoulose. Zabodává se pohledem do jeho očí, které sálají pod srostlým černým obočím. Ještě mu hlavou bleskla slova sovětského trenéra Sapunova, soupeře z Mexika a přítele, který za ním zašel do šatny: „Víťo, jestli jsi chlap, tak vyhraješ. Je to tvá životní šance!“ Dvě prosté věty, pár slov, kolik však v sobě ukrývají životodárné mízy. Poklad v náročné hodině.

Gong, první vteřiny. Instinktivně si hlídá pravé rameno, kterým nemůže pořádně hýbat. Čeká, kdy Řek zaútočí. Ale on uhýbá, jeho chvatům chybí jiskra, je očividně nervózní. Že by příležitost? Tak ji popadneme za pačesy! Dává se do toho, už necítí rameno, necítí vůbec nic. Jen obrovskou křivdu, když ho ve druhém kole rozhodčí dvakrát napomínají za pasivitu. Tak takhle chcete přistrčit řeckou vlajku na nejvyšší stožár!? Krev v žilách divoce proudí, hlavu má však jasnou. Sbírá body. Už vede 5:3. Hlediště cítí, že se děje něco mimořádného. Že ten blonďatý Čech v propoceném modrém trikotu úporně zápasí nejen s vysokým favoritem, ale taky s rozhodčími. Jeho převaha bije do očí. Vítězí náš Víťa.

Teprve po závěrečném gongu je úplně v koncích. Výheň ve zraněném rameni, stružky potu, svalová křeč, která prstům nedovoluje přidržet pohárek pramenité minerálky u vyprahlých rtů, oči však září štěstím. Ve stejné chvíli v exilu žijící řecký král Konstantin, sám olympijský vítěz, rezolutně kroutí hlavou na nabídku: „Nemusíte předávat medaile, když nevyhrál Galaktopoulos, máme náhradníka.“

„Musím a chci. Copak je ponížením skončit na olympiádě druhý? Ten Čech byl opravdu lepší.“ Dořekl, upravil si kravatu a z reproduktorů mohla zaznít slavnostní znělka.

*

„Takhle nějak to bylo. Možná ještě o kapku složitější, ono se to ani nedá vyjádřit slovy. Žasnul jsem, kolik lidí mi doma drželo palce, kolik nádherných telegramů došlo. A v Krmelíně? Úplné vzbouření na vsi. Na úřadě zřídili zvláštní operativní komisi. Přijel jsem do Ostravy ranním rychlíkem a už mě tam vítala dechovka a mraky příznivců. Ostravská policie musela do ulic s houkačkou, aby se to zvládlo před první dopravní zácpou. Transparenty, vlaječky, rýmovačky školní mládeže. Večer se na házenkářském hřišti mačkalo kolem šesti tisíců lidí, i když Krmelín má jen 1 400 obyvatel. Tam už přizvali velkou dechovku z Vítkovic, zase se pronášely zdravice, dva vepříci v JZD vzali za své, dokonce prskaly rachejtle.“

Takže jste do sytosti poznal, jak chutná sláva.

„Byl to spíš rambajz. Jsem střízlivý člověk, nerad se předvádím. Jenže bych kecal, kdybych nepověděl, že jsem byl z toho nadšení hodně naměkko. Víte, to člověk teprve pochopí, jakou cenu má jeho zlatá olympijská medaile – pro druhé. Podobné vzrůšo na vsi zažil Krmelín ještě když jsem ve čtyřiasedmdesátém přivážel z Katovic titul mistra světa a o dva roky později z Montrealu olympijské stříbro. Přitom došlo i k bouračce aut, která mě doprovázela domů z ostravského letiště.“

V Montrealu jste ve finále prohrál (boural) s Bykovem. Tehdy jste utrpěl bolestivé zranění ucha.

„Ano, to je u zápasníků běžné. Říká se tomu karfiól. Soupeř vám na uchu zlomí chrupavku, ucho nateče, je to strašlivá bolest, člověk přes ucho cítí, jak mu bije srdce. Já se divím, že se mi tohle zranění předtím tolik let vyhýbalo. Taky už jsem měl rozbité obočí. Ale když zápasíte, bolest vás nesmí zajímat. Bykov měl obrovskou sílu, zkuste se opřít do stěny, to byl Bykov. Navíc typický představitel sovětské technické školy, kterou jsem vždy nejvíce uznával. Já taky nikdy nebyl rváč. Zápasit musíte hlavou. Říkal jsem si, až nabere dech, tak s ním praštím. Jenže on mě chytil za ramena, já proletěl a on vedl 2:0. Vzápětí se mi na něj povedl krásný čistý strh, rozhodčí odpískal, že to byla noha. Prostě prohrál jsem s lepším bojovníkem.“

Totéž si asi za rok na mistrovství světa v Göteborgu mohl říkat Bykov. Tam jste ho přeci porazil.

„Ano. Byl jsem předtím celý den v sauně. Prý se to nemá. Ale mně to pomohlo, přímo jsem se na žíněnce vznášel. Nikdy jsem nebyl vyznavačem efektních chvatů. Ale jeden jsem měl, velice účinný chvat, odkoukaný od Sovětů, takzvaný poraz bičkov.“

Jak vypadá?

„To se dá těžko vysvětlit. Víte co, vstaňte a já vám to předvedu.“

Probůh, jen to ne! Poslyšte, porazil byste dnes ve své váze současné reprezentanty?

„To nevím. Snad, ale jen v jednom zápase. Už nemám tu výdrž, vlezu na žíněnku, udělám most a bolí mě tělo. Podívejte, tamhle na bidýlku je zase Bomba. Můj favorit pro příští olympiádu poštovních holubů.“

To je hezké. Ale co takhle naši zápasničtí reprezentanti pro olympijské hry? Vystudoval jste večerní průmyslovku, pak trenérskou školu a teď jste reprezentačním trenérem. Dočkáme se nového Máchy?

„Máme některé dobré mladé zápasníky. Zatím však chybí někdo do špičky. Šestá místa jsou hezká, jenže dokud není medaile, není to nic… Radime, to je dost, že jsi pozdravil. To je můj mladší, holubář z něj nebude, ale zápasník ano.“

Tak přece jen druhý Mácha?

Desetiletý Radim mezitím zbodnul sváču a upřel prosebně oči na slavného otce: „Táto, jdu na trénink. Budu se pak smět od osmi dívat na televizi? Dávají verneovku…“

„Tak vidíte, co ho zajímá víc,“ prohlásil Vítězslav Mácha. Jeho oči však zářily pýchou. Honem dodal: „Zatím.“ Pak si šel nacpat lulku amforou.

LUDVÍK DANĚK

ATLETIKA – HOD DISKEM

MNICHOV 1972

„Herr Danek, sagen Sie uns… Ruhe… Neblázněte, lidi, nemačkejte se, ať mluví jeden, jenom jeden. Tohle je jarmark, a ne tisková konference. Kdo to má řídit? Mister Danek, can you tell us, letos vítězíte vždy až posledním hodem, to je vaše taktika? Hallo, please, ticho, nerozumíme, proč to nepřekládají?“

Dva unavení muži s rukama jak lopaty, kteří dvěma sty a čtyřiceti kilogramy dohromady dosedli na křehké židličky u konferenčního stolku, s bohorovným klidem pozorují les rukou s nastavenými mikrofony. Oni už mají po šichtě, na olympijských hrách v Mnichově vydolovali zlato a bronz.

Ricky Bruch, obličej zarostlý nazrzlým plnovousem, se naklání blíž k Daňkovi: „To nemá cenu, ten blázinec. Silvester už utekl, co kdybychom taky…“ uličnicky přitom pomrkává vodově modrýma očima.

Samozřejmě, na dvou prstech by ti dva mohli zvednout stůl a kdekdo by se honem rozhlížel, kde tesař nechal díru. Jenže on Ricky už není tak divoký jako dřív. Přihlazuje dlaní bronzovou medaili s dobráckou spokojeností medvěda, který ukořistil plástev medu. „Nech je,“ láme svou engliš Daněk. „Za dvě hodiny se sejdeme, jak jsme se domluvili. To platí. A tady to zabalíme za chvíli. Mě ještě čekají naši, víš…“

Konečně mezi svými. Potřebuje se vypovídat, jako snad nikdy v životě. Osm let čekal na tenhle závod. „Sportovec se nejdřív musí naučit prohrávat, aby uměl (a koneckonců měl nárok) vítězit,“ říká a usedá na nosítka v kumbálu maličké šatny. Mluví a mluví. Nabízím vám jeho příběh. Příběh jednoho odpoledne…

První pokus: 58,12

Zbláznili se nebo co? Vždycky a všude házíme proti větru a tady nás dají na opačnou stranu. To je kvůli televizi. Nebo kvůli tyčkařům? Fouká zezadu zleva, nic horšího si diskař nemůže přát. Brucha to zjištění úplně rozklepalo, mě nesmí, určitě nesmí. Hody budou u všech o pár metrů kratší. Každý je nadupaný, mohlo dojít k souboji nejen o medaile, ale i o světový rekord, teď to padá…

Ještě ohmatat kruh. V tašce má čtvery tretry. Poučený trpkou zkušeností z mistrovství Evropy v Aténách, kde kruh pro finále přebrousili, takže byl hladký jako kluziště a on si nevzal vhodné obutí. Prostě s tím nepočítal. Čtyři centimetry ho tenkrát dělily od bronzové medaile. Je to zlé být favoritem a skončit čtvrtý. Takové strašlivé prázdno člověka naplní, pocit k zalknutí. Musí přijít ventil. Vztek na organizátory, vztek na rozhodčí, hlavně však vztek sám na sebe. Příliš drahé bylo ono zanedbání. Právě  že   b y l o !  Chyby se nesmějí opakovat předvídavým.

Usedá do trávy, na každou nohu obouvá jiný druh tretry. V prstech horečnatý chvat, ale to je normálka. Hlavně že těsně před odjezdem rozehnal skutečnou horečku, příznak chřipky. Pomohl osvědčený moravský receptík: páchnoucí odvar cibule a medu. Pil ho i v autobuse do Mnichova, kamarádi se smíchem odsedali dál. Cítí sílu. Ještě ráno si ve stanu na cvičném hřišti pohrával s činkami, aby probudil svalovou hmotu, aby se ujistil, že je všechno v pořádku.

Všechno?

Zkouší vsadit na první pokus. Riskantní otočka, bleskový zátah, při švihu disk předčasně vyklouzl z konečků prstů. Dobře plachtí, je to však příliš krátké. Mladý maďarský svalovec s uhrančivýma očima Fejer a světový rekordman Silvester přehazují 62 m. Jasná pojistka na plný počet pokusů. Právě tohle chtěl přece on. Na světelnou tabuli s pořadím prvních osmi se jeho jméno nevejde.

Sucho v krku, do zátylku jako by se zakusoval upír nervozity. Tohle ne! Co se vlastně stalo? Nic. Jen se mu nevyvedl vstup do soutěže titánů.

Druhý pokus: 60,38

Disk značky Gall s vroubkovaným okrajem leží v jeho široké dlani. Mlčenlivý přítel. To kvůli němu prožil v posledních dvou letech tolik těžkých nemocí, páteř neustále zkroucená ve směru rotace začínala protestovat, nevěděl už jak si lehnout, sykal bolestí, býval doma nerudný, ale byla to jeho vůle. Chtěl to, nikdy to však nahlas nevyslovil. Přijel do Mnichova úřadovat jako vítěz ve své kategorii.

Rozhodnutí podřídit tomu cíli všechno ho posedlo už v Mexiku. Stříbro z OH měl, bronz měl, ale přál si ještě víc. Přece nebude při vyhlašování výsledků pořád nejvyšší stupínek obíhat!

Jen kvůli tomu se stěhoval do Prahy. Byly kolem toho klepy, i jedovaté. Proč? Copak nelze pochopit náhlý pocit opotřebování ve stále stejném prostředí? Roky dojíždění ze Šebrova do Brna v pět ráno, směna v soustružnické dílně, odházet na hřišti sto hodů, pak do bývalého skladiště, kde je tlačenice na jedinou činku. A zase upalovat na autobus a ještě přidat noční běhání doma. Potom, to už po svatbě s Jarkou, v přiděleném pokojíku na zimním stadiónu, kam se vešly jen dvě železné postele, stolek a skříň. Roky a rekordy.

První hod přes 60 m v Košicích v červnu 1963, první evropský rekord 61,70 ve Vyškově v květnu 1964, světový rekord 64,55 v Turnově ve stejném roce, další světový rekord 65,22 v Sokolově v říjnu 1965, konečně taky opravdový byt, triumfy, selhání a obrovská hora únavy. Náhodná zastávka v dobudovaném atletickém komplexu Sparty, výzva, aby si prohlédl moderní posilovnu, skálopevné rozhodnutí: tady zůstanu.

Nechtěl přece nikoho urazit, chtěl lepší podmínky, uniknout z ubíjejícího stereotypu, vystřídat tréninková hřiště, když jsou unavené oči i nervy. Chtěl…

Takový hod?

Ne, to rozhodně ne. Bylo to přetažené, disk plachtil příliš doleva, téměř k výseči. O dva metry líp. Na medaili to samozřejmě nestačí, ale první úkol splnil, s tímhle bude postupovat. Aspoň něco.

Chudák Bruch, jeho disk už podruhé dostává ze vzduchu třesavku, sotva překoná 50 m. Zopakuje si Helsinky? Jenže tohle už je jiný Bruch. Před osmi lety ho učil házet, pak mu narostl hřebínek, málem Daňka nepozdravil. Teď jsou opět kamarádi. Kamarádi v utrpení. Když ráno poprchávalo, vzpomněl si, jaké výkony spolu odházeli tam u nich na severu, v dešti. Počasí mne nerozhodí, nic mě nesmí rozházet.

Fejer sází disk na střed, lepší se na 62,56. Silvester to chce natáhnout, neudrží balanc. Vedení se ujímá naděje amerického disku Powell – 62,82. Jsem pátý, žádný zázrak, ale nic ztraceného.

Třetí pokus: 62,38

Přidat na rychlosti otočky, copak tohle není jeho specialita? A na síle! Netrefuje se sice nejlíp do odhodu, přesto disk pokládá do nepříznivého větru co nejúčelněji. Světelný ukazovatel signalizuje zlepšení o rovné dva metry.

Spokojenost? Stále to není ono. Vítr je úplně záhadný, foukne zleva, zprava. Tohle tu nedomysleli. Ultramoderní stadión, nadýmají se nad ním bavorskou pýchou, jenže ta zprohýbaná střecha z umělé hmoty je úplně na bačkoru. Samý průvan. Na záda diváků i na let disku.

Bruch se konečně ujal, přehazuje 61 m, to ho zachránilo. Vzájemné přátelské pokývnutí. Přeje mu to. Opravdu přeje? Teď ne kamarádi v utrpení, teď každý chce přece vyzrát nad každého. I v téhle nemilosrdnosti je nádhera sportu. Pozor na Brucha!

A na koho ještě? Silvester roztáčí riskantní pokus, disk nabírá patřičnou výšku, letí daleko. V hledišti vybuchuje nadšení: 63,50! Ochozy určitě myslí, že viděly zlatý hod.

Tak to tedy ne, milánkové, vyšlo mu to optimálně, prosím, jenže ještě jsem tu já a můj velký cíl. Vím, že na jeho splnění mám, poprvé na olympiádě.

Všechno v něm huláká na tuhle notu, i když v téhle chvíli zaslechne jen řev helikoptéry s filmaři, jak obrovská pěst tlačí diváky k sedadlům.

Když helikoptéra zmizela ze scény, zase chvíli rámusilo ticho. Jako když se před patnácti lety probouzel z bezvědomí v náručí vyděšeného kamaráda po motocyklové nehodě. Tupá bolest v zádech, a v zábrdovické nemocnici diagnóza: zhmožděná páteř, roztržená ledvina. Sedm měsíců lékaři usilovali, aby nezůstal invalidou, při propuštění vyřkli verdikt: schopný jen pro lehčí fyzické práce v teple. Striktní zákaz sportu. Dvacet kilogramů shodil na váze, byl tak zesláblý, že by snad neunesl ani motýla. Ostatně proč motýla a proč ne dvoukilový disk, který už předtím posílal na vzdálenost 45 m? A dokázal obstát. Když člověk chce, dokáže i nemožné. Nádherné v případě odvážných.

Přehodit Silvestera taky není nemožné!

Přechází po přistřiženém trávníku kolem diskařské klece, pohazuje si s diskem, nesleduje soupeře, hledí si sám svého.

To uplynula teprve hodina závodů? Nějak podezřele mu začíná kručet v břiše. Byl první u oběda, sotva se však porýpal v jídle. V tašce má pomeranče, šunku, nedotkne se jich, samozřejmě že ne. Cítí hlad po průkazném výkonu. Zúžením na finalisty soutěž dostává spád. Už je na řadě. Ještě předtím zkoušel otáčky v tréninkovém kruhu.

Čtvrtý pokus: 62,54

Všichni už odložili tepláky, mechanicky taky sahá na jejich gumu, s úšklebkem pohyb nedokončuje. Ani nemůže. Při rozcvičování mu ve švu na nevábném místě praskly trenýrky. Nikdo to neví, někdo si bude myslet: vida ho, prohrává a přece frajeří. Copak tohle nezažil už v Budapešti na mistrovství Evropy?

Nefrajeří, umí v teplácích házet. Bere koště a zametá neviditelné smítko v kruhu. Koutkem oka zachytil Silvestera. Sebevědomý Americano a jeho akční pohled ho má zřejmě znervózňovat. To víš, právě teď se nechám vyprovokovat k riskantnímu pokusu. Ještě je čas, zkusím to jinak, soustředím se na techniku. Nesmím si při otočce sedat na paty, ztrácet energii pro závěrečný zdvih nohou, musím být opatrný při zakončení, abych nepřešlápl. Tohle přece znám jako násobilku, nepřepočítat se v technice je základ.

Rozkročení, otočka, všechno perfektně, bílá značka s číslem 870 se však posunuje jen o něco málo centimetrů. To nic, klid, člověče, klid, kdekdo to chce natáhnout, kdekdo kazí nebo přešlapuje.

Bláznivá série, je čtvrtý… už ne čtvrtý. Ten uličník Bruch se chytil. Výkonem 62,76 se z pátého místa posunuje na stříbrnou pozici.

Slyší švitořit němčinu: „To je našlapaná soutěž, mezi druhým a šestým rozdíl pouhých čtyřicet čísel!“

Nechce to slyšet. K čertu s takovým konstatováním. Co je platné jim, diskařům. Snad jen potvrzuje, že soutěž je stále otevřená, že velká hra ještě nezačala.

Pátý pokus: 61,70

Výstřel. Na rekortanu se ve finále bijí o pozice půlkaři. Už bez nás. Nesleduje to, jenom sebe. Tohle se léta učil podle návodu nenápadného docenta Vaňka relaxačním cvičením. Zklidnit nervy a svaly, v pravou chvíli je napumpovat energií.

Siréna řevu, půlkaři dobíhají. Dívá se na tenhle závod vůbec Jóža Plachý? Ta myšlenka se vklínila proti vůli do soustředění. Vidí Jóžu, jeho včerejší bezradnost a zoufalství. Bydlí společně, domlouval mu jako táta. Kamaráde, tohle už mám za sebou. Taky jsem kdysi jako ty vyletěl na světovou špičku, teprve pak mě soupeři začali klepat přes prsty. Kdekdo ví, že jsi měl formu jako hrom. Bejku, selhání tě nesmí rozladit. Otřep se, šlapej dál, kde bych dnes byl já, kdybych nedokázal tohle?

Jako zlý přízrak se v paměti vynořují betonové kruhy mistrovství Evropy v Budapešti a v Aténách. Provazy deště a žár slunce, dva extrémy, dvě selhání. Dlouho otevřená rána, do které mnozí z okolí přikládali žhavé uhlíky. Těch špinavých a závistivých keců okolo, v poštovní schránce anonymy plné pohoršení, krutá hloupá slova, která manželka musela vyslechnout i od neznámých. Do té chvíle sportovec s příkladnou vůlí, chlap, který se umí porvat s překážkami – najednou nadutec přezírající soupeře a okolí. Nebylo lehké unést tuhle náhlou krizovku. Co by však řekl táta a děda, které nikdy neviděl, kotláře s nelehkým životem, jejichž krev pulsuje v jeho žilách? Co jiného by řekli, než: Právě teď se nesmíš rozsypat, ale naopak tvrdě do toho bušit. Zvlášť když máš pocit, že stojíš teprve v půli cesty. A on ten pocit měl. Navíc se našli lidé, kteří neodsuzovali a dodávali potřebnou sebedůvěru. Právě oni…

Počkat… to už je na řadě? Ale to je chyba. Příliš se myšlenkami toulal po strmých cestičkách, je z toho zadýchaný, nepřipravený.

Ten hod byl úplně špatný, ale úplně. Mít při ruce Nádeníčka, dostal by vynadáno. Tenhle kamarád, to tintítko, umí krásně posazovat disk, rozhodně líp než Silvester, i když samozřejmě jenom nakrátko. A Silvester vede, Bruch jako druhý přehazuje 63 m. Co dělat, tak mi ta šichta, jako letos už tolikrát, zbyla na poslední pokus.

Zkousne rty, ujišťuje se o tom, nic jiného neslyší, než ten naléhavý vnitřní hlas.

Šestý pokus: 64,40

Po obloze plují mráčky. Lehl si zády na zelenou louku. Zářijová idyla. Někde tu hučí vodopád. Že ta loučka je vlastně pečlivě přistřižený trávník v kráteru olympijského stadiónu? Blbost, nesmysl! Za chvíli půjde, zvedne disk jako kus placatého kamene v klukovských letech a přehodí celou tu louku, právě tak to bude. Usmívá se té idylické představě. Kolem prochází Silvester, vidí ten úsměv a nechápavě kroutí hlavou: Daňkovi snad hráblo, být pátý před posledním pokusem a usmívat se…

„On se snad zbláznil,“ zaznívá v té chvíli na tribuně, „místo aby se připravoval, leží jako kus klacku. Snad usnul nebo co?“

„Ludvóó, hernajs Ludvóó,“ může si za drátěným plotem vykřičet hlasivky jeden z našich trenérů s dlaněmi složenými do kornoutu.

Nezbláznil se, neusnul, natož na vavřínech ne, jenom neslyší a nechce slyšet nerváčky. Odreagování od závodu se konečně daří. Teď bleskově druhý extrém. Napnutý vleže se zatíná až k prasknutí, do každého svalu pumpuje sílu. Vstává s pocitem, že místo krve mu v žilách obíhá vysoké napětí. Ránu by dostal ten, kdo by se ho dotkl. S mírně skloněnou hlavou míří k diskařské kleci. Teď to tam praští, určitě zaúřaduje. Provokující jistota.

Rozkročení v kruhu, zhoupnutí v kolenou, otočka, tisíckrát do posledního detailu natrénovaný pohyb. Už v polovině otočky si uvědomuje, že je rychlejší a dynamičtější než zamýšlel. Ale to je jen záblesk myšlenky, násobený pocitem síly. Ochozy se rozkymácely, bim bam ve velkém stylu. Nohy, pozor na nohy, dokonalá odhodová fáze. Disk jako projektil proráží vzduch, letí, chtěl by letět za ním, jenže právě to by byl sportovní umíráček.

Zatímco sto tisíc párů očí sleduje křivku dvoukilového kotouče, prožívá tvůrce téhle podívané v betonovém kruhu, zoufale malém a těsném, poslední vyčerpávající fyzické vypětí. Bylo to příliš bleskové, následuje divoký tanec o zachování stability. Stačí pod špičkou tretry ucítit nenáviděnou obruč a je konec. Neucítil ji. Do stabilní polohy doskákal bez přešlapu.

V té chvíli se rotující disk zakousl do trávy a rozvlnil pásku označující 65 m.

Mráčky, louka, vodopád, všechno je rázem pryč. Živí lidé, první gratulanti, fotografové, skutečnost. Slova o tom, že s větrem v zádech je tohle vlastně neoficiální světový rekord, protože kdyby házel z kruhu na opačné straně, naměřila by mu fotobuňka vzdálenost kolem sedmdesáti metrů.

Ta slova nevnímá, nic ještě nevnímá. Na kámen ztvrdlé svaly jen zvolna vláčnějí. Tak přece nedřel dekádu let nadarmo, přišlo to, muselo se to dostavit. Ještě má poslední pokus Bruch, Silvester, Powell, ví však, že jim vyrazil dech, že už ho nepřehodí. Doplnil sérii olympijských medailí o tu nejcennější. A právě na OH v Mnichově.

Před odjezdem vyšla v jedněch našich novinách jeho slova: „Tohle město nám evokuje dosti svízelné doby našich národů, snahu, aby přestaly svobodně dýchat. Právě tady bych se proto chtěl jako Čech chlapsky nadýchnout a rozkročit hodně zeširoka.“

Teď k tomu dostává příležitost. Při nejkrásnější hymně, jakou zná.

Hymna ještě nedozněla a daleko za oceánem v New Yorku od televizní obrazovky vstal a telefon zvedl čtyřnásobný olympijský vítěz, legendární Oerter: „Slečno, dálnopisnou depeši do Evropy. Pište si: Ludvík Danek, Mnichov, text: Gratuluju, stop, dobře uděláno, stop, dík za ušetření olympijského rekordu.“

Přibližně ve stejné chvíli kazí a trhá na poště v Praze na Proseku blanket za blanketem rozrušená Jarmila Daňková. Konečný text telegramu zkropeného slzami zní: „Milý zlaťáčku, moc blahopřeji, byl jsi skvělý, děkuji ti.“

*

O šest let později mi dvaačtyřicetiletý Daněk, který teprve před měsícem definitivně odložil (zahodil propocený) reprezentační dres a předal dál symbolické žezlo Bugárovi, řekl: „Poslyšte, manželkám vrcholových sportovců by se taky měla udělovat medaile. Za jejich nekonečné pochopení a trpělivost.“ Bylo to před samoobsluhou na Proseku, možná chtěl povědět víc, ale neměl na to čas. Musel se rychle věnovat tříletému synáčkovi, který právě zvedl placatý kámen a hodlal s ním zkusit diskařskou otočku. Výloha samoobsluhy byla nebezpečně blízko.

*

Po těchto řádcích mi to nedá, abych si nepřipomněl zastávku metra C vonící novotou, Praha 9 – Prosek, samoobsluhu Billa, nebezpečně blízko Outlet shop cestou ke Ctěnické ulici, protože tady někde se to odehrávalo, tady někde se kdysi pohyboval zlatý olympionik z Mnichova. Dnes máte na blízku v Praze 9 na Proseku dokonce bobovou dráhu jako v Harrachově, ve Špindlu nebo v Peci pod Sněžkou, kdybyste šli tudy a  chtěli svoje drahé příbuzné něčím elegantně snadným zabavit…

ANIMAL CANNIBALS: „EGY SZEBB VILÁG“ (A CO LEPŠÍ VARIANTY SVĚTA?)

Člověče, prosím tě ochraňuj svět

dostáváš z něj strach, ale on se tě tuplem obává

ale kdyby se ti líbil a chtěl bys vést lepší život

tak zasaď strom a prožiješ méně bolu a nemocí

pak tu bude existovat víc kyslíku a nejen mlhy smogu

jestli chceš vidět problémy světa, potom je uvidíš

protože je snadné chodit se zavřenýma očima a jen čekat na dobré časy

ale dosud děti musejí umírat, některé dokonce ani nemohou chodit po svých

Oh, tolik krutosti a hororu

oh, tolik smutku a bolesti

oh, lidi ve vládě spolu soupeří

neudělají nic pro budoucnost celé hodiny

a my čekáme na zázrak nebo jen nepatrné zlepšení

nežij jenom pro dnešní den, postarej se o zítřky

jestli přijdou, protože to teď nikdo nemá jisté

tak ochraňujte planetu a věřte tomu, že:

Lepší svět nastane tam, kde květiny rostou mezi byty

tam, kde nemusíš chodit po ulici s nepříjemnou obavou

a nemusíš spěchat a přešlapovat přes kupu dalších zbytečností

Lidi, co máte rádi život

neměli byste chránit svoji planetu?

voda je špinavá, vzduch je nedýchatelný

stromy jsou v rozkladu a louky vysychají

a když se 2 lidi pohybují na povrchu planety

půjdou si měřit síly v souboji o rozhodující prvenství, nebo šílenství

tak to sledujte, z toho vede únik

já nechci dál zažívat peklo těch nikam nevedoucích válek

Oh, tolik krutosti a hororu

oh, tolik smutku a bolesti

oh, člověče, nedělej víc blbých chyb

oh, lepší svět by byla parádní myšlenka

ale teď je to jen sen bez konkrétních výsledků

nevadí, já tu na to čekám

nemusíme umřít všichni

spoléhám se na vás, lidi, že:

Lepší svět nastane tam, kde květiny rostou mezi byty

tam, kde nemusíš chodit po ulici s nepříjemnou obavou

a nemusíš spěchat a přešlapovat přes kupu dalších zbytečností

vždyť můžeš dostat něco víc a nejen, co ti dovolí na úřadech ti hůře kvalifikovaní – neboj

jen pohlédni sem ke mně, tenhle svět nastane jednou v noci

Lepší svět nastane tam, kde květiny rostou mezi byty

tam, kde nemusíš chodit po ulici s nepříjemnou obavou

a nemusíš spěchat a přešlapovat přes kupu dalších zbytečností

Lepší svět nastane tam, kde květiny rostou mezi byty

tam, kde nemusíš chodit po ulici s nepříjemnou obavou

a nemusíš spěchat a přešlapovat přes kupu dalších zbytečností